Je to rok

Je to rok, naprosto přesně si vybavuju každý den, každý jeden detail.

21.2.2019 mi doktor po kontrolním odběru krve řekl: máte s sebou věci? my už vás domů nepustíme.
 
Dnes? Na manželovy narozeniny? To né ☹ Byla jsem 34+1tt. Blbá těhotenská cholestáza, říkala jsem si.

Za pomoci léků mě doktoři udrželi 2v1 14 dní. 2 týdny téměř bez návštěv kvůli chřipkové epidemii se neskutečně vlekly.  Ale věděla jsem, že sama už domů nepůjdu, těšila jsem se na svojí holčičku.
Posledních pár dní před porodem už mě svědělo kvůli cholestáze celé tělo, takže jsem kromě prášků na játra brala i prášky proti svědění. Naštěstí zabíraly alespoň na pár hodin. Měla jsem strašně měkkou, proleželou matraci. Každá noc byla utrpení.  Když mi pak manžel přinesl matraci z paměťové pěny a já jsem se konečně pořádně vyspala, ani zdaleka by mě nenapadlo, že to byla moje poslední noc na tomto pokoji.


1.3.2019 – paní Hvězdová, žlučové kyseliny zase vyskočily hrozně vysoko, dnes budeme muset vyvolávat. Do 37.tt už to bohužel nedotáhneme.
Najednou se ve mně vystřídaly snad všechny emoce. Radost, strach, obavy aby vše dobře dopadlo, štěstí, že už budeme konečně spolu.

Po zavedení vyvolávací tablety se do půl hodiny dostavily kontrakce, které se opakovaly cca po 4 minutách. Po 2 hodinách už byly každé 2 minuty a já se modlila aby už se vrátil můj ošetřující lékař z oběda, aby mě prohlédl a někam se to posunulo. Bolesti se stále stupňovaly. Další tableta už nebyla absolutně potřeba a já ve 12 hodin volám Pavlovi aby přijel, že mě přesouvají na porodní box.

Tam jsem se také moc neohřála. První 2 hodiny strávené ve sprše, kde mi bylo nejlépe. Kontrakce stále po 2 minutách.
Pak kontrola na monitoru a já konečně dostala něco na bolest. Vzhledem k mému předchozímu porodu i něco na uklidnění. Bylo kolem 2.hodiny. Ulevilo se mi, kontrakce jsem prodýchávala a jen čekala, kdy přijde další. Čas jsem vůbec nevnímala. Věděla jsem, že každou další kontrakcí jsem své holčičce blíž. Když mi tělo začalo dávat signál k tlačení, zavolali jsme sestru, ta ihned doktora, který s klidným hlasem řekl, že už vidí hlavičku a že do 5 minut to budu mít za sebou. Nechápala jsem jakto, že to jde tak rychle.

V 15:21 se narodila Dominička, která ale neplakala jako všechna miminka. Okamžitě si ji převzala na lůžko dětská lékařka. V pokoji bylo hrobové ticho. Hlavou mi létaly miliony myšlenek. To přece ne, tohle miminko mi nemůže umřít. Až po několika minutách zaznělo něžné ¨zamňoukání¨. Uffff.
V tu dobu už byl v pokoji připraven inkubátor. Domču mi jen na vteřinu ukázali a už jela na JIRP. Neonatologické áro. Manžel se na ní mohl jít za chvíli podívat, já až po tom, co budu schopná sama chodit a fungovat. Což netrvalo dlouho, ten hnací motor byl silný. V 7 hodin večer už jsem stála u vyhřívaného lůžka a kochala se tím, jak mám krásné miminko. Vůbec sem nevnímala, že je na kyslíkové podpoře, že má v hlavičče infuzi, že všude všechno pípá a tiká. V tu chvíli jsem existovala jen já a ona. S porodní vahou 2400g vypadala oproti ostatním mrňouskům jako obr.
Celý persosnál i lékaři byli skvělí. 5. den po porodu se maličká stabilizovala, a tak mi dovolili si ji poprvé pochovat. Nepopsatelný pocit. Slzy mi tekly proudem. Následující den jsme se pokusily o první kojení. Podařilo se a já věděla, že teď už bude všechno dobré. Musí.

Malá prospívala, její stav se zlepšoval, dechová podpora už po týdnu nebyla vůbec potřeba a vše vypadalo, že se domů podíváme už brzy. Přesunuli nás na klasickou JIP, kde jsme měly být pár dní abychom se spolu naučily fungovat.
Happy end se ale nekonal.  Domča začala bojovat s ureoplasmatickým zápalem plic, který ji opět vrátil na dechovou podporu a léčbu antibiotiky. Ale moje holčička se se vším prala jako lev a nabíjela mě optimismem. Stále plně kojená- dle doktorů zázrak.
Jednou to musí skončit, přece tu nebudeme až do 3 let, vtipkovala jsem.


Po dlouhých 34 dnech v nemocnici, 4.4.2019,  jsem konečně z úst doktorů slyšela ta slova, po kterých jsem toužila od samého začátku: Propouštíme vás domů !!

A já tu dnes se slzami v očích sleduji to úžasné malé stvoření, jak se učí chodit a objevuje svět.
Mít zdravé dítě je dar.
Miluju, děkuju ❤️